Jak jihočeská Stráž vařila pivo

Jak jihočeská Stráž vařila pivo

Byli staří hraničáři na jihu Čech bez Plzně a bez Budvaru namydlení? Ale kdepak. Renesanční město modré růže oplývalo mlékem, strdím i vlastním pivem. Podle písemností tekl zlatavý mok ve Stráži nad Nežárkou proudem už před 500 lety. Dávnou pivní slávu nám tu připomínají historické budovy zaniklého pivovaru, název ulice Chmelnice a pověst o pivovarském vodovodu, který hnal vodu do kopce.

Proč pivovar ve Stráži nad Nežárkou vyrostl pod hradem

Po nástupu rakouských Habsburků na český trůn 1526 začala být odvěká strážní služba obyvatel příhraničí na odpis. Pomezní hrad v jihočeské Stráži nad Nežárkou se zdánlivě ocitl ve vnitrozemí a tradiční život hraničářů v divoké přírodě vytlačila zemědělská kultivace krajiny. Rozsáhlé močály, které svou neprostupností přispívaly k obraně vlasti, nahradily rybníky a vysušené plochy posloužily jako louky a pole. Tím se rozrostl panský velkostatek a dosavadní hospodářské budovy v předhradí už nestačily. Proto byl postupně vybudován nový hospodářský dvůr za jižními hradbami u cesty vedoucí na Jindřichův Hradec. V uvolněné části předhradí pak začal rytíř Jindřich Franěk z Liběchova a ze Stráže snad již kolem roku 1553 budovat nový pivovar. Ten původní stával na západním konci městečka poblíž Farského rybníka v místech domu č. p. 25. V archivních pramenech se dočítáme, že si roku 1564 zakoupil švec Pavel Kohout byt na starém pivovaře za 10 kop grošů, který tím zřejmě zanikl.

Blahobyt renesance a strážské pivo jako křen

Rozložitý pivovar pod hradem zpočátku tvořily dva domy. Bývalou sladovnu a současnou školní jídelnu č. p. 220 z boční strany podél silnice dosud zpevňují dva originální kamenné opěráky. Na sladovnu navazovalo srdce pivovaru - varna a spilka - dům č. p. 3, který v současnosti poskytuje ubytování a pohostinství. Tento trakt se vnořoval do zámeckého kopce a v jeho zadní zahloubené části se dochoval původní pivovarský sklep z kamene. V dnes již zbourané centrální partii zůstaly na okrasu nádherné kamenné sloupy, které dříve nesly renesanční křížovou klenbu s rukopisem vlašských stavitelů a vytvářely dvoulodí. Podle slov strážského kronikáře si tu člověk připadal spíš jako v chrámové kryptě než v pivovaru. Původní spilka, kde v dřevěných kádích kvasila mladina, se asi nacházela vzadu, zatímco přední prostor fungoval jako varna.

Podlahu v pivovaru pokrývaly velké žulové plotny. Byla vyspádovaná do vnitřního dvora, kam odváděla vodu i kamenná stružka. Torzo renesanční podlahy, po které chodily celé generace strážských sládků, zbylo u bazénu pro hosty penzionu. Od dvora, kde je venkovní zahrádka restaurace, ji však odděluje plot a liánou porostlé torzo původního vstupu do vnitřku pivovaru. Současný hranatý průjezd ven na silnici býval ještě počátkem 20. století malebně zaoblený, ale za časů rytíře Fraňka se na nádvoří vjíždělo nárožním portálem, jehož fragment je patrný v ostré zatáčce na křižovatce silnic Chlumecká a Hradecká.

Nádvoří pivovaru zaplňovaly hranice dříví a bednář tu požahoval sudy. Co se surovin týče, pěstovali si obyvatelé Stráže nad Nežárkou vlastní chmel za starým zrušeným pivovárkem, kde ho připomíná název ulice Chmelnice. Slad nepochybně pocházel z vlastní obilné produkce. Řízné pivo stáčel sládek z dřevěných vysmolených sudů do velké konvice, z níž pak v pivovarské krčmě doléval hostům korbely. Renesanční pivo bylo elixírem chutným a vydatným. Nebývalo zvykem filtrovat z něj kvasnice a tekutý chléb spolehlivě chránil naše předky před nedostatkem vitamínu B. Pivo se po dozrání ani nepasterovalo a tím si uchovalo vysokou výživovou hodnotu.

Kolem pivovaru vedl most, stála u něj lazebna a vybíralo se mýtné

Po smrti paní Alény z Hodkova vyměnil v roce 1575 její syn Václav Franěk panství i s pivovarem ve Stráži s Janem starším z Lobkovic. Ten vše již 1577 přenechává Vilému z Rožmberka za 50 tisíc kop míšeňských grošů. Z prodejního soupisu - takzvaných Register - se dozvídáme, že kolem panské sladovny (č. p. 220) vedl do přilehlé hradní brány most. Jeho torzo bylo skutečně objeveno 1905 při hloubení dnes již zaniklé obecní studny přibližně v místech vzrostlého smrku před zámkem. Mezi prostřední hradbou a zadní částí pivovarského objektu rostl ovocný sad a stávala tu zdí obehnaná lazebna.

V pivovaru se vařilo pěkných 22 věrtelí piva (1 věrtel = 248 litrů = 1 pivní sud), které se pohodlně vyprodaly. Přes Stráž totiž vedla frekventovaná obchodní stezka, po níž neustále jezdili kupci se sukny a dalším zbožím. Formané zas převáželi víno, sůl, kůže, železo, vlašské ořechy a pšenici. Mezi pěšími a povozy se často proplétala stáda přeháněného dobytka. Pocestní se přímo v pivovarském hostinci občerstvovali strážským pivem a nepochybně i něčím k snědku. Výčep se nacházel v horním koutu nádvoří. Celá staletí se tu veselívala družná společnost za zvuků niněry, houslí, dud a fejfary. A když měli v pivovaru plno, dostali jste žejdlík v některé z hospod na rynku. Kromě toho odebíraly strážský mok také všechny krčmy z přilehlých panských vesnic. Pivovar včetně hostinců byl ceněn na 300 kop grošů a generoval vrchnosti tučný zisk. Na hradecké silnici mezi ním a panským špýcharem bývalo též výběrčí místo, kde všichni kromě domácích platili mýto za údržbu komunikace.

Jak Krčín přikázal vodě, aby tekla do kopce

Rožmberský regent a rybníkář Jakub Krčín z Jelčan zdokonalil koncem 16. století strážské panství po technické stránce a podnikl tu rozsáhlé hospodářské reformy. Vybudoval nové rybníky a také umělou Novou řeku. Traduje se, že hradní studna nedokázala pokrýt spotřebu pivovaru a chasa musela dovážet vodu z řeky Nežárky. Kvůli této obstrukci navštívil Krčína panský sládek. Když se před ním ukláněl a tlusťošsky u toho funěl, okomentoval to bystrý regent slovy: "Vaříš dobré pivo, jaké jsem dávno nepil a tak se ti, jak vidím, dobře daří." Na to si vypasený sládek postěžoval, že mu schází voda, protože k němu do kopce neteče. Krčín mu kupodivu slíbil, že vodu přemluví a pověrčivá sládková si hnedle pomyslela, že je regent spolčený s ďáblem.

Geniální rybníkář se pustil do vyměřovacích prací a poručil vyhloubit dva rybníčky na opačném břehu řeky přímo v prudkém kopci u cesty na obec Plavsko. Poté vytýčil stoku vedoucí přes plavské grunty do Přísežného lesa, kde obtékala malé návrší a směřovala až do panského rybníka Skalnice u vsi Vydří, který regent vystavěl o něco dřív. Ze Skalnice se pak napájely oba pivovarské rybníčky. Současně pracanti kladli potrubí od níže položené nádrže podél cesty směrem k řece. V místech chalupy č. p. 106 vedlo po dně koryta a dodnes tam zůstala velká dřevěná roura. Na strážském břehu šplhal vodovod přes louku za stavením č. p. 41 k mostu. Odtud pokračoval již zaniklou panskou zahradou - dnešní Ruskou ulicí. U kostela stoupala trubka do strmého svahu podél radnice a voda hnaná tlakem samospádu tak skutečně prýštila až v pivovaru. Byl to učiněný zázrak a strážáci ocenili důmysl pana regenta. Pomluvy o mocnostech pekelných spláchli douškem poctivého strážského piva.

Stávající majitel obou pivovarských rybníčků Jiří Křenek ze Stráže nad Nežárkou existenci vodovodu z konce 16. století doložil. Jeho prapraděd zakoupil v první čtvrtině 20. století nádrže od Emy Destinnové. Tu horní ale časem zrušil, protože se mu údržba skalnické napájecí stoky v poměru k výtěžnosti ryb nevyplatila. Dnešních dnů se tak dočkal jen dolní rybníček, který je bez přítoku čistě nebeský. Jiří Křenek v něm dokonce objevil zbytek Krčínova vodovodu v podobě silného dutého kmene. Tomuto zařízení se říkalo paroháč, protože bylo ve spirále navrtané dírkami, které byly zašpuntované dlouhými kolíky. Voda do kolmo stojícího kmene obvykle natékala jedním otvorem. Když jí v pivovaře potřebovali víc, jednoduše vytáhli další zátku.

Nové pivovarské půdy si poručil aviatik Slavata

Po smrti jeho milosti Viléma 1592 přešla Stráž nad Nežárkou na jeho bratra Petra Voka, který už 9. října 1596 připojil část panství blíže k Třeboni po Novou řeku ke svému třeboňskému dominiu a zbytek prodal příbuznému Adamovi z Hradce za 26 tisíc kop míšeňských. Nový majitel bohužel za necelé dva měsíce skonal a nakrátko ho zastoupil syn. Již roku 1602 postoupil kališnickou Stráž své sestře Lucii a jejímu nechvalně proslulému manželovi. Budoucí kolaborant Slavata nechal roku 1609, ještě než vylétl v Praze z okna, přistavět vzadu na ploše sadu nové pivovarské půdy. Místo pro ně uvolnila zrušená jihozápadní část hradeb. Počátkem 20. století došlo při čištění zámecké studny k objevení jakýchsi zdí - snad pozůstatku tohoto opevnění. Strážský badatel Zátka stanovil slavatovské půdy do míst, kde v ostré zatáčce stojí u pivovaru domy č. p. 219 a 240.

Ačkoli hrad od požáru 1570 pustl, zbytek panství prosperoval a pivovar ve Stráži nad Nežárkou přečkal i třicetiletou evropskou válku. Vrchnost se roku 1652 pustila do jeho opravy. Podle urbáře býval obehnaný zdí a v přízemí měl klenutý hvozd, humno a spilku. Vařilo se tu 16 sudů a ročně celkem 20 a někdy i více várek. Kromě bílého piva z pšenice nescházelo ani tmavé ječné. Oba druhy obilí prý dodával třeboňský velkostatek. Úřední záznam rovněž sděluje, že rozlehlá zdí ohrazená chmelnice za Stráží zásobovala pivovar dostatkem chmele a jeho přebytky se prodávaly.

V zimě 1677 zaslalo panstvo strážskému písaři 30 krejcarů, aby zaplatil sklenáře, který jemu a sládkovi opravil okna ve světnici nad pivovarem. Do sladovny byla 1687 pořízena nová kašna na smáčení ječmene, jak hlásal její do kamene vytesaný letopočet. Jistě ji napájel Krčínův vodovod. Ještě v první třetině 20. století prý stávala někde v průjezdu centrálního pivovaru č. p. 3. Kdy a proč kašna zanikla a kam zmizela dnes nikdo neví. Podle kněze a historika Jaroslava Schallera byl pivovar koncem 17. století zařízen na 2 820 věder za 8 460 zlatých.

Novou paní městečka se 1693 stala Anna Lucie Slavatová provdaná za hraběte Šternberka. Ani tito majitelé se ve Stráži neusadili, ale pivovar dál běžel na plné obrátky. Mezi lety 1710 a 1712 činil roční výstav úctyhodných 900 hektolitrů piva, kdy jeden var měl 35 hektolitrů.

Vysvobození prokletého psa u pivovaru ve Stráži nad Nežárkou

Praprababička strážského kronikáře Bohdana Strusky narozená někdy koncem 18. století vzpomínala, jak lidé v dřívějších časech vídávali u dveří panského špýcharu sedět velkého černého psa, když šel měsíc nahoru. Na nikoho neštěkal, jen oči mu světélkovaly a tak se mu každý raději vyhnul. O podivném zvířeti se totiž vyprávěla následující pověst. Kdysi dávno prý zámecký správce dřel lidi z kůže a všichni ho za to proklínali. Dokonce ani při výlovech panských rybníků nenechal chudé na rybičkách paběrkovat. Jednou, když se vracel z výlovu, splašili se mu koně a srazili povoz do příkopu. Správce si při pádu zlomil vaz, ale nikdo ho nelitoval. Dokonce se říkalo, že mu krkem zakroutil čert. Vydřiduch byl ale potrestán jinak - proměněn na psa musel i po své smrti dál hlídat na panském.

Jednou se v pivovaru veselil jakýsi občan ze sousední vesnice a vypotácel se ven až těsně před půlnocí. Když před sýpkou uviděl psa, beze strachu k němu přistoupil, protože netušil, co si o něm povídají místní. Pohladil zvíře po hlavě a pravil: "Copak tu děláš psíčku? Hlídáš obilí? To jsi ale hodný, tak pěkně hlídej." A znovu ho pohladil. "Zaplať ti pánbů," odvětil mu vděčně pes. "Na tebe tu čekám sto let. Za živa mě každý proklínal a tak jsem tu čekal na vysvobození. Zaplať ti pánbů...," slyšel ještě venkovan, zatímco se přízrak černého psiska rozplýval. Chlápkovi se postavily vlasy na hlavě a upaloval zpátky do pivovaru, jakoby mu za patami hořelo. Přesvědčil tam kumpány, aby s ním šli ven, ale po mluvícím psu už nebylo vidu ani slechu. Od té doby zakletého správce nikdo víckrát nespatřil.

V pověstech vždy najdeme zrnko pravdy a svévolný správce se mohl na Stráži vyskytovat, když tu panstvo nebydlelo a nebylo si na něj komu postěžovat. K jeho vysvobození po stoletém očistci tak mohlo dojít někdy pod hvězdou Šternberků.

Jak právník zdemoloval pivovarský hostinec

Roku 1715 se pivovar stal majetkem Černínů. Po dvaceti letech přišel do Stráže nad Nežárkou svobodný pán František Josef Jungwirth a ještě v polovině 18. století se těšil z roční produkce 900 hl piva. Zanedlouho si už skvělého výstavu užíval další vlastník - Prosper Berchtold z Uherčic, kterého koncem století vystřídal právník Josef Hilgartner zvoucí se rytíř Lilienborn. Tento čistokrevný spekulant nechal kolem roku 1800 zbourat opevnění, renesanční palác u zvonice a jeho demoliční pozornosti neušel ani pivovarský hostinec ve dvoře. Na výrobu piva neměla jeho právní trachtace naštěstí žádný vliv.

Rekordy strážského pivovaru ve století páry

Když Stráž získali 1811 baroni z Leonhardi, dočkal se pivovar turbulentních změn. Na císařské katastrální mapě z roku 1827 ho stále vidíme jako soubor tří nárožních budov. Červená barva značí, že společně se zámkem, radnicí, školou, synagogou a kostelem patřil k významným budovám městečka. Teprve až technologický pokrok v druhé polovině 19. století si vyžádal jeho rozšíření. Při tradičním svrchním kvašení postačovala běžná teplota sklepení, ale zaváděná spodní fermentace se neobešla bez lednic. Aby strážské pivo nepadlo za oběť modernizované knížecí konkurenci z Třeboně, vybudovala správa velkostatku nové sklepy v sousedním areálu hospodářského dvora. Kromě ležáckých prostor s lednicí tu pochopitelně vznikla i nová spilka. Roční výstavy pivovaru ve Stráži nad Nežárkou tak překonaly magickou třítisícovou hranici.

Budova nových sklepů byla postavena v tehdy módním novogotickém slohu a dodnes se pyšní falešnými cimbuříčky, věžičkami a bočními obloučkovými lizénami. Má zvláštní lichoběžníkový půdorys, který se podélně vnořuje do stráně. Čtvercové předsklepí je tím pádem přístupné z roviny dvora. Za ním následuje příčná šíje, která pokračuje do podélné centrální spilky. Ta má z obou stran valeně zaklenuté ležácké sklepy, kde pivo dozrávalo v dřevěných sudech. Celý komplex uzavírá nejhlubší příčný díl hluboko ve stráni, kam se v zimě navážel led z řeky nebo z rybníka. Chlad z lednice byl rozváděn soustavou průduchů a větracích otvorů, aby vytlačoval lehčí teplý vzduch. Pouze spodní části stavby jsou vyskládány z kamene. Výš je postaveno z cihel nepochybně vyrobených v panské cihelně v Příbrazi. Původně fungovala v nových sklepích též bednárna a rovnou se odtud vyváželo stočené pivo.

Díky pokroku uvařil sládek Ondřej Uchytil roku 1873 rekordních 3 010 hektolitrů piva. Produkce však zůstala i nadále ruční a jedna várka se pohybovala kolem 24 hektolitrů mladiny. Když panství zdědil baron Adolf Leonhardi, přivedl si 1888 i nového sládka Jiřího Závodníka. Přes sebelepší snahu však nedokázali udržet krok s třeboňskými žraloky von Schwarzenberg a nečekaný požár pivovaru situaci rovněž neprospěl.

Strážský pivovar v plamenech

Příjemné nedělní odpoledne 25. září 1898 vylákalo strážský lid do přírody a zpět do města jej povolaly až hasičské trubky. Tentokrát zakokrhal červený kohout v píci uložené na půdě pivovaru. Nejprve se okolo komína vyvalila oblaka hustého černého dýmu. Když se rozptýlil, hořelo již celé stavení. Hasiči ze všech okolních obcí jen bezmocně přihlíželi, jak plameny v bezvětří šlehají kolmo vzhůru, aby pak znovu jak ohniví hadi obtočily dřevěný krov. Tak výheň alespoň lokalizovali. Baron byl sice pojištěn, ale zaměstnanci pivovaru přišli o byty a nebohý sládek o veškerou úrodu. Osudu navzdory povstal strážský pivovar znovu z popela a Jiří Závodník tu pak sládkoval až do roku 1903, kdy jeho místo zaujal Martin Sedlák.

Smutný konec pivovarnictví ve Stráži nad Nežárkou

Po nečekané smrti barona Leonhardiho 1908 nastoupil do strážského pivovaru dosud všeobecně známý sládek Karel Vitáček. Jeho syn Karel tu pak v dospělosti pracoval jako pivovarský pomocník a bratr Béďa vedl účetnictví. Také Vitáčkovi žili přímo v pivovaře společně s rodinou čeledína. Výstavy však klesly na 600 hektolitrů ročně. Za rok 1909/1910 se udává jen 192 hektolitrů, což je pouhých osm várek. Někdy v roce 1912 si pivovarský objekt zakoupili manželé Součkovi, kteří jej o rok později přepustili Karlu Novákovi. Když se pak strážského panství 1914 ujala operní diva Ema Destinnová, nebyl již pivovar součástí panského velkostatku. Během první světové války zůstal nejspíš mimo provoz a pan Vitáček vařil ve Strmilově.

Po vzniku samostatného Československa se strážské pivo čepovalo až do poloviny 20. let. Posledních 1 200 hektolitrů Vitáček uvařil 1924/25. Pak si pivovar koupil inženýr Viktor Queisner a částečně provoz renovoval, čímž vzrostla jedna várka na 30 hl mladiny. Ještě v létě 1925 inzeroval světlé i černé pivo v populárním týdeníku Ohlas od Nežárky, zatímco mu krach bušil na dveře. Nepomohla ani výměna sládka Antonína Brtka za Václava Krause. Provoz byl 1926 definitivně zrušen a zařízení rozprodáno. Tak na Jindřichohradecku zbyly jen dva pivovary - v Třeboni a Jindřichově Hradci. Ve Stráži nad Nežárkou se začala z nouze pít cizí piva.

Transformace strážského pivovaru

Před sto lety se nikdo nenadál, že tak užitečná věc jako pivovar ve Stráži nad Nežárkou zanikne. Kronikáři proto neměli potřebu jej barvitě popisovat, aby uchovali vzpomínku budoucím pokolením. A tak už dnes nikdo neví, jak a kde přesně celý proces výroby piva vlastně probíhal. Pokud byste čirou náhodou měli nějaké doplňující poznatky, neváhejte kontaktovat Průvodce Strážskem.

Sladovna - č. p. 220

Roku 1927 zakoupil opuštěnou sladovnu strážský obchodník Vojtěch Čáp za 45 tisíc korun. Humno upravil na obchodní místnosti a byty. Po válce zde fungoval sklad obilí a záhy po něm následovala modifikace na školní jídelnu. Děti tak dodnes hodují pod nádhernou renesanční klenbou na kamenných pilířích z dob rytířů Fraňků z Liběchova a ze Stráže. Podle kroniky se při soupisu místních památek 1961 ocitl pivovar na seznamu chráněných budov, ale časem z něj opět zmizel. Když u někdejší sladovny zjara 1984 vyrašilo železobetonové rozšíření stravovny, vzedmula se obrovská nevole. "Co to tam staví za monstrum! Vždyť zkazí nejhezčí výhled na zámek," zlobili se lidé, ale marně.

Varna se spilkou a starým sklepem - č. p. 3

Centrální varnu se spilkou zase nahradilo řeznictví a první patro sloužilo k bydlení. Později se tu přechodně usadila rómská komunita. Starý pivovar v esíčkovité zatáčce byl na obtíž dokonce i kamionům, dokud se v roce 2007 nezprovoznil obchvat města. Někdy kolem roku 2010 zakoupil chátrající objekt současný vlastník Vít Havlíček a zahájil generální rekonstrukci. Prostřední trakt, kam delší dobu zatékalo, neušel částečnému stržení, ale připomínají ho romantické zbytky zdiva, výklenků a renesančních sloupů. Srdce pivovaru pak začalo podobně jako sladovna vařit pokrmy, na kterých si pochutnávají jedlíci v bývalé koňské stáji a současné restauraci. Místo pivovarské chasy bydlí v patrové části majitel a letní hosté jeho penzionu.

Nové sklepy - na mapy.cz č. p. 255, na fasádě č. p. 313

Co se osudu nových sklepů týče, došlo někdy po zániku pivovaru ve Stráži nad Nežárkou k jejich odprodeji Josefu Oswaldovi hraběti Wratislavovi z obce Dírná. Ten sem dovážel své domácí pivo, které se po dozrání stáčelo do lahví. Když dírenský pivovar nuceně ukončil svůj provoz koncem roku 1947, neunikly znárodnění ani hraběcí sklepy ve Stráži. Podle pamětníků tu pak někdy v 70. letech minulého století zrály místo piva sýry, které vyráběla zdejší mlékárna. Následně byly vyuzeny a obyvatelé vzpomínají na jejich lahodnou chuť tak živě, až se vám sbíhají sliny. Nezapomenutelný zůstal i voskový potah sýrů, který nešel oloupat. Když mlékárnu se sýrárnou pohltila nicota, získali nové sklepy po sametové revoluci zpět Wratislavové, kteří objekt prodali. Následně tu fungovaly cash and carry prodejna, pak obchod s bezvaječnými těstovinami značky Past Ema a nakonec si Leonhardiovské sklepy zakoupil místní truhlář Pavel Konrád, který tu pracuje dodnes.

Návrat piva do Stráže nad Nežárkou 2021

Po stoletém spánku nám letošní rok slibuje obrodu tradičního pivovarnictví ve Stráži nad Nežárkou. Nový minipivovar se usídlil v opuštěném areálu někdejší výrobny dřevěných hraček JAS na náměstí, kde se chystá už na podzim uvařit první várku zlatavého moku. Točit se bude Strážská Ema, Strážský Hofmistr a Strážský Baron. Tak dej bůh štěstí!

Milí čtenáři, až se vrátíte z vlastivědné prohlídky města Stráže nad Nežárkou, přijde vám žejdlík domácího piva jistě vhod a modrá růže vykvete i ve vašich srdcích.

Rovnou ze sudu natočily Textové lahůdky