Zázračné artefakty - praporec sv. Vojtěcha s růží a kopí sv. Václava

Dnes odhalíme původ nejmocnějších šlechticů v celé zemi hned po králi, které známe jako pány z růže alias Vítkovce. Mívali pevný hrad i ve Stráži nad Nežárkou. Jejich stopy vedou k dávné vladařské dynastii s nárokem na knížecí trůn. Štít těchto velmožů zdobil purpurový květ, který byl vyšitý také na kouzelném praporci národního patrona sv. Vojtěcha. Když se pověsil na kopí sv. Václava, vznikla prý zbraň mocnější než archa úmluvy.

Praporec sv. Vojtěcha a kopí sv. Václava - kultovní zbraně středu Evropy

Kanovník vyšehradský pro budoucí pokolení zaznamenal, jak k nám roku 1126 vpadl německý král Lothar III. s ohromným vojskem. Přemyslovský kníže Soběslav I. měl naštěstí sen, v němž obdržel radu od sv. Vojtěcha, aby z tajné skrýše v kostelíku ve Vrbčanech vyzdvihl praporec jeho otce knížete Slavníka a zavěsil ho před bitvou na svatováclavské kopí. Tím prý dobude vítězství nad početně silnějším nepřítelem. Soběslav nelenil a vyslal pro artefakt kaplana Víta.

• Románský kostel ve Vrbčanech, které patřily Slavníkovcům, se řadí mezi nejstarší památky Kolínska. Nahradil původní svatostánek, který tu koncem 10. století nejspíš založil biskup Vojtěch.

Když začala památná bitva u Chlumce nedaleko Ústí nad Labem, objevil se prý na nebi veliký orel a s pronikavým skřekem vyrazil proti Němcům. Praporec začal mocně zářit a současně se zjevili oba národní patroni - sv. Václav a sv. Vojtěch - s doprovodem. Tak jsme díky spojené magické pomoci útočníky vyhnali.

Po vítězném boji prý slavníkovský prapor uschovali do klenotnice v rotundě sv. Víta založené sv. Václavem. Stála u posvátného pahorku Žiži, kde býval rituální knížecí trůn. Dnes se její základy nachází pod katedrálou sv. Víta, Václava a Vojtěcha v areálu Pražského hradu.

O necelých 140 let později byla korouhev znovu úspěšně nasazena v bitvě proti Maďarům u rakouského Kressenbrunnu poblíž Bratislavy. Tentokrát pomohla Přemyslu Otakaru II. - našemu železnému a zlatému králi. Teprve po jeho tragické smrti praporec mizí. Někdo tvrdí, že byl společně s králem zničen v bitvě na Moravském poli. Podle jiné tradice byl prý navrácen na mramorový stůl v tajném sklepení uvnitř pahorku, na kterém stojí kostel ve Vrbčanech.

• Staré pověsti české - O praporci sv. Vojtěcha - vypráví pan Alois Jirásek
  

O růži světce Vojtěcha, který pocházel z rodu Slavníkova

Legendární vyvraždění synů knížete Slavníka na hradě Libici roku 995 přežili jen ti, kteří se nacházeli v zahraničí. Tak ušli smrti biskup Vojtěch s nevlastním bratrem knězem Radimem, kteří toho času hostovali v Římě. Třetím šťastlivcem byl válečník Soběslav, který se právě účastnil tažení proti Veletům.

Budoucí národní ikona - světec Vojtěch - vystudoval katedrální školu v německém Magdeburgu a řadil se k největším vzdělancům raného středověku. Společně s papežem Silvestrem II. a císařem Otou III. vytvářel dějiny na přelomu tisíciletí. Jako rádce inspiroval mladého Otu ideou jednotné Evropy. Snil o volném společenství nezávislých a svébytných křesťanských národů.

Když se Vojtěch nezdržoval v cizině, působil jako pražský biskup. Po zákeřném vybití bratrů už ho domů nic netáhlo a vyrazil šířit křesťanství mezi Prusy. Ti ho vyslechli a zdvořile mu oznámili, že si ponechají vlastní duchovní svět. Zapíchli ho až v momentě, kdy jim slavníkovský misionář vlezl do posvátného háje a jal se tam kácet duby. Církev vyrovnala skóre tím, že Vojtěcha prohlásila za svatého mučedníka a legenda mohla začít.

Vojtěchův životopisec Bruno z Querfurtu nám ještě prozrazuje, že se na erbu biskupa nacházel purpurový květ. Tuto slavníkovskou růži pak asimilovaly do svých znaků pražské arcibiskupství a rovněž Břevnovský klášter, který Vojtěch založil společně s knížetem Boleslavem II. Nejstarší známá vyobrazení některých českých panovníků ve znojemské rotundě také zachycují štít s květinou. Podobně se bájná korouhev jeví i na pečetidle zemského soudu ze 13. století. Můžeme se tedy domnívat, že všeobecně známí páni z růže, kteří se vynořují až počátkem 12. století, ve skutečnosti pochází z rodu Slavníkova.

Původ a majetky růže Slavníkovců

Kníže Slavník se po roce 950 objevuje na Libici, kde na místě staršího hradiště vzniká mohutné ústředí slovanského kmene Charvátů. Podle legendy sepsané Kristiánem jsou libecká knížata potomky rodu z hradiště ve Staré Kouřimi. Staroslovanské legendy zase tvrdí, že se Slavník jmenoval Zbraslav a jeho otcem byl sv. Václav - král jihočeských Doudlebů. V Brunově vojtěšské legendě se o Slavníkovi dočítáme, že byl vnukem východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka a rod tak byl spřízněn s císařskou dynastií Ottonů. Někteří badatelé dokladují také spojitost Slavníkovců s moravským královským rodem Mojmírovců. V tereziánském katastru se na pozemcích u velkomoravského hradiště v Mikulčicích skutečně vyskytují názvy "Na Slavniku" a "Na Slavnici".

S manželkou Střezislavou zplodil kníže Slavník mimo jiné také národního patrona sv. Vojtěcha. Podle kardinála Duky byla Střezislava Přemyslovna a budoucí mučedník by tak mohl být synovcem sv. Václava. Tolik k urozené krvi raně středověkých pánů z růže, kteří měli sejít po meči roku 1004, když padl válečník Soběslav.

Co se majetku týče, ovládal Slavník, jak nám líčí Kosmova kronika, bezmála dvě třetiny Čech. Jeho knížectví vymezovaly tyto hranice:

• Na západě proti Čechám vlastnil hrad na hoře Oseka při řece Mži.
• Na jihu proti Rakousům měl pomezní hrady Chýnov, Doudleby a Netolice.
• Na východě proti zemi moravské držel hrad Litomyšl.
• Na severu proti Polsku stál slavníkovský hrad Kladsko nad řekou Nisou.

Kromě vlastnictví nezměrných statků si velmoži z růže razili své vlastní mince.

Závěrem se ještě sluší doplnit, že pojem Slavníkovci zavedl jako pracovní název František Palacký právě podle prvního písemně zmiňovaného Slavníka. Podobně vznikla též označení Přemyslovci, Mojmírovci nebo Vítkovci. Původní názvy rodin, natož jejich příslušnost k jednotlivým slovanským kmenům, ve skutečnosti neznáme a podobné vzduchoprázdno panuje i kolem příbuzenských vztahů. Oficiální verze dějin vyučovaná ve školách představuje pouze jednu z mnoha hypotéz. Kromě toho je prosáklá účelově vytvořenými tezemi, s nimiž vyrukovali němečtí nacionalisté na konci 19. století.

Původ a majetky růže Vítkovců

Páni z růže alias Vítkovci - nejbohatší staročeský rod v království - se v písemných análech vynořuje zhruba 100 let po předpokládaném nikoli doloženém vyhynutí Slavníkovců po meči. Dalimilova kronika pojednává o bitvě, kterou svedl kníže Vladislav roku 1109 u Prahy s míšeňskými Srby a hovoří o jakémsi rodu, který měl po úspěšném boji obdržet znamení růže. Nicméně prvním oficiálně známým příslušníkem pánů z růže je až Vítek I. z Prčice v latině označovaný z Planthinbergu. Vedle Prčice držel na Vltavsku také Sedlčany, Maršovice, Kosovu horu, Klokoty, Bernartice, Příběnice, Borotín a Sepekov.

Kromě hrabství na Kladsku disponoval Vítek ještě obrovským impériem na území jižních Čech. Stejná místa před ním spravoval Slavník jako kníže Doudlebů. Růžovému velmoži patřily též statky na Moravě a v severních Rakousích. Když na sklonku 12. století umírá, dědí jeho čtyři synové jednotlivé državy a začínají se rozlišovat barvami růží.

• Vítek z Prčice s červenou růží zakládá větev na hradě Rožmberk, z níž byli jmenováni přední popravci po králi.
• Vítek se zelenou růží v erbu se přesouvá na Českokrumlovsko.
• Vítek z Klokot s bílou růží plodí větev pánů z Landštejna, kterým patřily i Trhové Sviny, Třeboň, Borotín, Nové Hrady, Lomnice, Kosova Hora, Želče a Moravany na Moravě.
• Jindřich se zlatou růží získává hradiště v Jindřichově Hradci.
• Z jindřichohradecké větve se záhy vyděluje modrá růže a vznikají páni ze Stráže (nad Nežárkou) a páni ze Sezimova Ústí. Ti vyhasli po meči jako poslední v 17. století.
• Páni ze Sádku, z Dobronic, z Dunajevi a z Horního Újezdu také nosili erb s růží, neznáme však barvu květu. 
  

Vítkovci si podobně jako Slavníkovci razili vlastní peníze a opakovaně se stavěli na odpor samotnému českému králi. Když mocný velmožský rod zanikl, převzali symbol růže Žampachové z Potešteina či Zahořanští z Orlíka. Královna květin se stala součástí erbů knížat z Paaru, Rotemberků z Ketře nebo hrabat z Kounic. Po Bílé hoře přešly statky pánů z růže většinově na Schwarzenberky, Buquoye a Černíny.

Kosmas nám zanechal ještě jednu stopu. V kronice datuje skon jakéhosi předáka Voka do 2. poloviny 10. století. Když si vybavíme pozdější jména Voka I. z Rožmberka nebo Petra Voka z Rožmberka, máme další důvod k zamyšlení, proč se o totožnosti Vítkovců a Slavníkovců mlčí. Každopádně optimisté doufají, že grálské plémě spřízněné s Přemyslovci, sv. Václavem a Mojmírovci přežívá skrytě po přeslici dodnes a snad se mu daří i v levobočném potomstvu. 

Pamatujte - na korouhvi Stráže nad Nežárkou září růže modrá.

Na žádost patrona Vojtěcha osvětlily Textové lahůdky